Toto webové sídlo www.sk-bc.ca obsahuje informácie a články, ktoré sme publikovali do konca roka 2015.

Navštívte naše nové webové sídlo

www.slovozbritskejkolumbie.ca

Radost uvidět prostou radostnou vděčnost


Určitě nejen táborákovým nadšencům jsou povědomá slova "Kolik je smutného, když mraky černé jdou lidem nad hlavou…" a mnoho je těch, kdo znají pocit černého mračna i v nitru sebe sama či blízkosti své duše. Jistě by každý v obou případech -ať už fyzického tak i náladového mračna- raději měnil za jas Slunce.

Avšak jak je to v opačném případě pominu-li pouhé konstatování, tedy přímou otázkou "Kolik je radostného, když mraky černé nejdou?"...

Sedajíc si dnes uprostřed mořského plavidla, které mě neslo skrze přístavní zátoku k jejím severním břehům, jsem se octl zcela bez předchozího záměru uprostřed 17-tihlavé řady žen a mužů rozličných věkových kategorií. Otočen směrem k břehu, který se mi co nevidět začal vzdalovat, jsem měl tu možnost vidět záblesky Slunce třpytící se na okenních výplních výškových budov dolního města a v dáli nad korunami stromů parku -na bezmračném nebi- samotný zlatavý disk sklánějící se k vodám Anglické zátoky. Sem tam se nějaký onen sluneční paprsek duhovitě lámal ve vodní tříšti a poskakoval ve vlnách okolo naší bárky. Krása a radost kochat se.

Z tichého pozorování oné scenérie mě vytrhla osoba mužského pohlaví, která nejprve seděla v naší řadě, ale následně začala cestovat po palubě sem a tam a zřejmě vyhledávat lepší místo pro sezení. Díky tomuto menšímu rušivému elementu jsem pak svoji pozornost zaměřil na své spolucestující, abych tak nějak zjistil, kolik vlastně té "prosté radostné tichosti" lze uvidět v naší řadě, kolik toho radostného se zde reflektuje jen na základě nepřítomnosti fyzického černého mračna.

Jedna postarší paní si v protějším sedadle četla se zaujetím místní tisk a svému okolí projevila pozornost jen při započetí pracovní činnosti agenta optimálního sezení. Nějaká studentka ob pár obsazených sedaček po mé levici hltala první díl známé heptalogie o chlapci s jizvou na čele a onen svět opustila až při odchodu z námořního dopravního prostředku. Mladší žena sedíc po mé pravici zprvu louskala sudoku nad 8 poupaty begonií zabalenými v papírovém obalu, ale zřejmě těžká úroveň zábavy s čísly ji donutila tuto část novin odložit a začít se kochat onou krásou. A zbylé osazenstvo této řady? Bylo cele ponořeno s dvanácti otupělými pohledy (lépe řečeno s výrazy tváře jakoby bez života, bez prosté radosti) do svých moderních Meucciho vynálezů a svými palci, případně ukazováčky, bylo připoutáno ve světě nul a jedniček, a to bez ohledu na věk.

Viděl jsem několik alegorických myšlenek směřujících k světu zhmotnělých přímo přede mnou. Bohužel vděčnost za prosté krásné poledne jsem mezi nimi nenacházel. Po změně dopravního prostředku se však situace pozměnila a ve dvou tvářích mezi cestujícími jsem uviděl dík a radost z prostého žití, (z) prostého života. První patřila malé slečně v sedacím kočárku, která těsně před tím toužebně vyhlížela maminku, až se vrátí od řidiče. Takový ten dobře známý dětský pohled vstříc milující matce, kterému stačí pouhá její přítomnost.

V druhé tváři se vděčnost s pokojnou radostí zrcadlily tak nějak intenzivněji. Ta patřila starému, léty ohnutému, šedivému pánovi s brýlemi, modrou kostkovanou košilí a rybářskou hučkou na hlavě, který -soudě podle směru jeho cesty- měl dost možná namířeno do nemocnice. A v klíně svíral hrstku levandulí.

Radostná vděčnost z toho starce zářila do okolí. Těžko říct, zda to byl uvědomělý dík za každou maličkost života, nebo za krásu dnešního poledne, ale kdo ví, jestli to spíše nebylo za cesty jeho mládí, jež ho přivedly k té, s kterou sdílí celoživotní jas slunce v jejich nitru. A které byly jistě určeny ony levandule.

Jaromír
6. května 2015, Vancouver

AttachmentSize
20150601.seabus.jpg304.91 KB

Play slots online for real money https://onlineslots.money/