Jako rodilá Češka mám ke Slovensku stejně blízko jako daleko. Narodila jsem se už v samostatně rozdělených zemích a spolupráci obou národů jsem tedy nezažila, ale přesto Slovensko vnímám jako velmi důležitého souseda, s kterým nás pojí daleko víc než historie. V dnešní době se propojení našich zemí projevuje spíše v uměleckém světě, na obrazovkách televizí nebo v hudbě, ale hluboko uvnitř podle mě budou Češi vždy něčím se Slovenskem spojení i v jiném směru jakéhosi vzájemného porozumění. Snad se mi v dalších řádcích povede vystihnout, proč si i lidé odjinud (třeba z Česka) musí zamilovat Slovensko.

Jako malá holka jsem zažila slovenskou krajinu v jejích nejkrásnějších podobách uprostřed léta i zimy. Nejde zapomenout na dovolené v útulných dřevěnicích ve svazích zasněžených hor, na zelené louky nebo čistě modré nebe. Moje nejlepší kamarádka jezdí do Tater rok co rok. Vždy se stejným nadšením popisuje túry po horách, výšlapy na štíty, namáhavé cesty a nakonec skončí dlouhým popisem výhledu na celé údolí a lesy. Nezná krásnější momenty než vstát ještě za tmy, vyjít vysoko na kopec a dívat se na pomalu probouzející se Slovensko pod ní. V těch chvílích jí často tiše závidím.


Foto:O.Slobodnikova, Premonstransky Klastor, Jasov

Přesto mě daleko víc než přírodní krásy Slovenska zaujali jeho lidé a jazyk. S Čechy (a jinými národy) je občas těžké pořízení. Přijdete do obchodu a první, co uvidíte, je mrzutá prodavačka, která na vás zvláštně pohlíží. Nadšením k tomu vám jakkoli pomoct, by se přetrhla… Při dovolené na Slovensku se mi něco podobného nestalo ani jedinkrát. Všichni mluvili klidně s úsměvem na tváři a já se všude cítila vítaná. Najednou jsem si uvědomila, že i když svoji zemi miluju, Slovensko má v něčem daleko lepší ráz. Atmosféra míst jako by stále byla naplněná radostí a svěžestí do života.

Navštívila jsem Anglii, Rakousko, Chorvatsko, Itálii nebo krátce Francii. Každá z těchto zemí má své jednoznačné klady, ale nic podobného jako slunce na úpatí Tater časně z rána jsem nikde nezažila. Se Slováky je to stejné. Někde ve tváři jim stále svítá ranní slunce, které hladí a dodává naději, že svět je stále krásné místo i ve chvílích, kdy jim příliš do smíchu není. Občas jejich tvář stejně jako u ostatních zahalí mraky, ale nakonec zase vysvitnou paprsky slunce.


Foto:O.Slobodnikova, Vlkolinec

Stejně tak slovenský jazyk vystihuje podobu národa i celé země. Zahrnuje v sobě neuvěřitelnou měkost, ale i jistou tvrdost, přestože by se tyto významy měly vylučovat, ve slovenštině se vzájemně doplňují. „Ďakujem“ či „ľúbim ťa“ se člověku rozpustí na patře jako ta nejchutnější čokoláda. Kdo by jí odolal? „Prepáč“ dokonale vystihne všechny situace, kdy se lidé potřebují omluvit od rozbití vázy až po citové ublížení. Jednoduchá omluva, ale silné slovo. A další a další slovenská slova, věty i celá souvětí jsou na tom podobně.

Pro všechny tyto důvody vím, že si lidé musí zamilovat Slovensko, jeho obyvatele a řeč. Protože každý z nich, příjemné chování, úžasná nálada, nenahraditelná atmosféra nebo krásný melodický jazyk je jedinečný a dohromady tvoří jen těžko popsatelný celek, který je nutný zažít. Jako Češka jsem se narodila a cítím se jí být. Kdyby se však s Českou republikou někdy něco stalo a já v ní nemohla zůstat, věděla bych, že Slovensko by byla hned druhá volba pro to, kde najít domov. Slovensko je nám všem přece tak blízko.

Lucie Hůtová, 1. B, Gymnázium Uherské Hradiště



Foto:Radek Linner, Budova gymnázia v Uherském Hradišti, Česká republika, prevzate z http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Uherske-Hradiste-gymnazium.jpg
Lucie Hůtová, ktorú vedie pani učiteľka PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D, získala cenu poroty na 21. ročníku celoštátnej súťaže s medzinárodnou účasťou, "Prečo mám rád slovenčinu, prečo mám rád Slovensko".

Blahoželáme.